Jen tak...

Když se mě zeptáte, kdo je moje nejoblíbenější knižní postava, odpovím vám na 99% Bridget Jones. To jedno procento ponechám pro případ náhody, že bych v pominutí mysli odpověděla profesor Langdon nebo Lisbeth Salander. A pokud se zeptáte na film, bude to na 100% Bridget Jones. A proč? To nedokážu dost dobře vysvětlit. číst dál

Křest máme za sebou a pro ty, co se nemohli zúčastnit, či nedostali VIP pozvánku, jsem se rozhodla sepsat kratičký report o tom, jaké to bylo. číst dál

Jednoho slunečného rána jsem se probudila, podívala se na stav mého účtu a s děsem v očích jsem zvolala: „Padla bída na kozáky!“ Nedá se nic dělat, musím si najít práci. Psaní knih mě skutečně neuživí. číst dál

ONCE UPON A TIME... V krásné ZEMI VZDÁLENÉ v malém THE HOUSE OF RISING SUN se BORN TO BE WILD můj táta. číst dál

Žrát či nežrat? To je oč tu běží....  číst dál

Po dlouhé době se vracím na svůj blog a rovnou s dost možná podivným tématem. Smrt. Existuje několik pohledů, jak vnímat smrt. Můžeme se smrti bát, tím se blokovat a strachovat se všeho a všech, nejvíce se však bát zítřka a toho, co nás čeká. Můžeme ji brát jako součást života a užívat si každé chvíle, každého momentu. Můžeme se na ni těšit, protože věříme, že nás po smrti čeká ráj nebo nový, lepší život. A nebo si ji dokonce můžeme i plánovat, ale to je už téma k jiné diskuzi. číst dál

Znáte to, když si s chutí pochutnáváte na svém oblíbeném steaku, pizze nebo čokoládě a najednou vám to ujede a hryznete se do tváře? Také vámi projede velmi nepříjemná bolest a abyste to ještě vylepšili, tak si pak v tom místě musíte přejet jazykem, abyste zjistili, že jste si vykousli pěkný kus masa, zbyla tam díra skoro jak po tunelu Blanka a máte plnou hubu krve? číst dál

Dnes by moji rodiče oslavili 40 let od toho osudného dne, kdy si řekli ANO. Byla to léta plná dětí, rodiny, radostí i starostí, práce, zábavy i smutku. Bohužel Osud, Vesmír, Hospodin, Temná strana Síly či Náhoda (vyberte si dle vlastní víry) před nedávnem tuhle ságu přerušili tátovým odchodem. Ne, nešel do jednoty pro med. číst dál

Miluji svou roli ženy, kdy mohu svým hlubokým a plným výstřihem odbourat muže natolik, že nemůže při jednání udržet oči na uzdě, natož myšlenky. Mezi další výhodu počítám svou slečnu tam dole. Když jsem nahá a podívám se tam dolů, tak si v duchu říkám: ''Zaplať pánbůh, že nemám penis!'' Upřímně pánové, nemyslete si, že penis je něco pěkného. Většinou je to spíš směšně visící, povadlá a vyfouklá hračka pro psa. To už musíte mít štěstí, když se ten váš pan filuta povede a vypadá k světu. Někteří to štěstí skutečně mají a díky bohu za ně! Ženské pohlaví (a nejen pohlaví) má bezpochyby mnoho dalších výhod, ale o těch třeba v jiném blogu. Chci napsat pár věcí, co vám, mužům, závidím.  číst dál

Pověry byly součástí života našich prapředků, ale překvapuje mě, kolik lidí v dnešní době stále ''věří'' na pověry. Jak je možné, že jinak normálně a racionálně uvažující člověk, prakticky založený, mnohdy erudovaný nebo realisticky vyhlížející, začne na cestě přeskakovat kanál, protože šlápnout na něj by přineslo smůlu? Těžko si tohle dokážu vysvětlit. číst dál

„Musím udělat úkol do školy,“ prohlásil můj synovec. číst dál

Občas se mi stává, že svůj mozek zapojím a snažím se ho používat. Naštěstí jen občas, protože mi to nedělá úplně dobře na pleť a sem tam to i zabolí. Důvody, proč se snažím rozhýbat svůj zmožený mozek, jsou mnohdy (skoro vždy) prosté a jednoduché. Stačí, aby jen někdo řekl nějaké to přirovnání a přestávám slyšet a automaticky se začínám rýpat ve slovíčkách a stává se, že i ostatní strhnu k diskuzi, proč říkáme to a to. Například včera jsme se dívali na hokejový zápas Česko – Rusko. A najednou mě uprostřed první třetiny napadlo, proč se říká ''čumíš jak puk''. Vznesla jsem tuto otázku do pléna a okamžitě jsem dostala slovní facku od mého přítele: „Neříká se to kvůli hernímu puku, ale kvůli puku na kalhotám, ty pako!” A jo, už mi to v hlavě začalo šrotovat jinak – prostě proto, že ten puk na kalhotách je tak nějak vytrčený. Ale stejně to úplně nevystihuje ten tupý výraz, pro který se to používá. číst dál

Drahý živote, číst dál

Nedávné setkání s bývalou spolužačkou ze střední mě přivedlo k myšlence, že ta naše společnost je sice krásně propojená facebookem, twitterem, mailem, skypem, whatsappem, viberem a co já vím čím ještě, ale vytrácí se nám tu osobní setkání. Jistě, nepřišla jsem s převratnou myšlenkou, ale stejně mi nedá to rozebrat z mého pohledu.  číst dál

Do dne D, hodiny H a minuty M zbývá nějakých 11 870 minut, tedy 197 hodin, neboli 8 dní (nejsem dobrý matematik, takže omluvte případné odchylky).  číst dál

Ahoj tati, číst dál

Dnes mě moje kamarádka přivedla k myšlence psát blog o mé chystané cestě do Austrálie. Inu, proč ne... Ukecaná jsem až to někdy bolí a psaní mi obvykle potíže nedělá. číst dál