Nedávné setkání s bývalou spolužačkou ze střední mě přivedlo k myšlence, že ta naše společnost je sice krásně propojená facebookem, twitterem, mailem, skypem, whatsappem, viberem a co já vím čím ještě, ale vytrácí se nám tu osobní setkání. Jistě, nepřišla jsem s převratnou myšlenkou, ale stejně mi nedá to rozebrat z mého pohledu.
Sama jsem bláznivým uživatelem všech vyjmenovaných moderních super pomocníků, ale stejně nejraději vysedávám v kavárně, čajovně, hospodě nebo doma na gauči s kamarády a bavím se z očí do očí. Co ale dělat s někým, kdo nemá čas, komu mohu psát několikrát za sebou, jestli se nesejdeme a dotyčný si nikdy nenajde čas? Upřímně na takového člověka se po několika urgencích mohu z vysoka.... Pokud nemá skutečně vážné důvody, tak by hodinu času mohl obětovat. Občas také patřím do té skupiny lidí, co se nemůže urvat od povinností (nebo jsem prostě líná vstát a opustit mé nejbližší - postel, peřinu, polštář, pyžamo a notebook nebo knihu), ale vždycky se domluvím na další týden a je to.
Před nástupem všech těch šílených vymožeností jsme se při ochodu ze školy domluvili, že se sejdeme před domem/na rohu/v cukrárně ve čtyři hodiny. Pro jistotu jsme tam byli o čtvrt hodiny dřív a to i v případě kdy nám rodiče chtěli dát zaracha (to se dneska dětem už asi ani nedává) za známku nebo nepořádek v pokoji. Dneska se domluvíme a hodinu před setkáním si v rychlosti píšeme - nestíhám, nemůžu, nemám chuť.
Dnes se stačí podívat na fb a vidím, že moje nejlepší kamarádka přidala fotky z plesu, fotky se svým klukem, jiná napsala, že se bude vdávat, na jiném profilu se dozvím zase smutnější zprávy. Stačí napsat na chat nebo zprávu na viber a řekneme si ve zkratce vše důležité, ale bez emocí, bez očního kontaktu, bez společných zážitků.
Na wikipedii jsem si vyhledala, co to vlastně přátelství je 
. Přátelství je mezilidský vztah vyznačující se vzájemnou náklonností a porozuměním. Lidé v přátelském vztahu se vůči svým protějškům chovají ohleduplně a chtějí pro své přátele to nejlepší. Důležitá je také vzájemná upřímnost, důvěra a schopnost empatie; přátelé se svým protějškům mohou svěřit se svými pocity a názory bez strachu, že by za ně byli odsuzováni. V přátelství je také běžná vzájemná nezištná pomoc a touha trávit se svým protějškem co nejvíce času. https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%A1telstv%C3%AD
Půjdu-li do extrému a budu-li tuto pasáž brát vážně, tak mi na konci nezbude asi moc přátel. Jdu se ihned podívat na přátele na facebooku (upozorňuji, že mám celkem málo přátel na fb a až na tři znám všechny osobně) a připojím si k tomu ty, kteří se ještě brání facebook zařídit. Mám tedy pěknou sumičku kamarádů a jdu to pomalu kosit, abych na konci měla výsledek skutečných přátel (dle wiki).
Náklonnost a porozumění dokážu sdílet snad s každým - super, pořád jsem nikoho nevyškrtla. Ale hned druhá věta mi trochu srazí nadšenost - znám pár jedinců, co mi nepřejí zrovna pěkné věci. No a upřímně i já občas někomu přeji, aby alespoň zakopl a rozbil si tlamu. Pomyslně mažu pár lidí. Upřímnost, důvěra, empatie? Mažu tak 50% zbylých přeživších. Nezištná pomoc (to by ještě mohlo projít), ale touha trávit čas s protějškem? Všeho všudy napočítám tak 25 lidí. Z toho odečtu ty, které jsem neviděla dobrý půl rok... Nezbylo moc vysoké číslo, ale zato jsou to ti přátelé, o které se mohu opřít.
Na druhou stranu mohu být ráda i za to malé číslo skutečných přátel. Známe všichni ty případy, kdy se člověk rozhádá s přáteli, odpojí se od svých známých i kvůli pitomosti a pak zjistí, že mu toho moc nezbylo (počítám do toho i ty případy, kdy člověk dojde k jakési psychické proměně).
Takže jsem vděčná těm pár přátelům (a věřím, že oni se v tom textu najdou), že se mnou chodí pařit, jíst, bavit se a dělat ostudu a nepředloženosti, že vydrží moje držkování, moje přidrzlé poznámky, moje často nepochopené vtípky, moje nálady, kdy bych sama sobě ukousla hlavu, a vůbec že jsou ochotni se dobrovolně dívat na ten můj ksicht.
2025 ©