Muži?!

Drahý živote,

vyrůstala jsem bok po boku mého táty i bratra (a následně i švagra) a tudíž jsem se bláhově domnívala, že tito muži mě dostatečně připravili na soužití a komunikaci s opačným pohlavím a nejen pohlavím - s celým mužem. Sice jsi mi, můj drahý živote, dal zkušenosti a poučení jak zacházet s cholerikem i flegmatikem, zatajit pravou cenu těch nových šatiček (botiček, kabelky nebo líčení), náležitě pochválit mužovo jídlo (k čemuž patří i následná debordelizace kuchyně, protože on po sobě přeci nebude ještě uklízet) či že nejlepší je chlapovi k fotbalu přinést pivo (nechce-li samozřejmě něco jiného). Ale vůbec jsi mě nepřipravil na to, že je tolik druhů mužů a každý chce něco jiného! 

Všude jsou články a vtipné příručky pro muže, jak se chovat k ženě. Rozdělení žen - ať již podle chování (semetrika, romantička, žárlivka atd.), nebo dle práce (kariéristka, žena v domácnosti, povalečka...) či nakonec podle příbuzenského vztahu (dcera, přítelkyně, manželka a nedej bože tchýně... což mě opět přivádí k mé oblíbené myšlence ''Tchýně a uzený - nejlepší jsou studený'')... 

Muži, alespoň ti, kteří se kolem mě v posledních letech ochomýtají, nejsou vůbec tak jednoduše průhlední, jak se staví. Typický dotaz směřovaný dříve pouze na ženy: ''Stalo se ti něco, miláčku?'' s ještě typičtější odpovědí: ''Nic!'' se dnes krásně obrátil a často tímto Nicování (nevím, jak tohle pitomé negování nazvat) nás muži mučí. Možná, že schválně převzali naši strategii, jak tomu druhému zkazit večer. Upřímně a zcela narovinu - samozřejmě, že já také občas Nicuji. Ale... neměla bych to říkat, ale já prostě dost často vážně nevím, co mi je. Jednu chvíli jsem samý úsměv a během minuty bych si dala facku palcátem. A neříkej mi, že muži, ti logicky uvažující tvorové, které vůbec neovlivňují city, jsou taky psychicky labilní jako já.

Ať tedy rovnou přiznají, že je něco žere. Že taky mají city. Ať ty city projeví, ale pozor... Přehnaně ufňukané princezničky doma většina žen nechce. Sem tam se mi některá z mých kamarádek svěří, jak trpí třeba po rozchodu se svým klukem. Během vztahu je to macho a týpek, kterého nedojme ani Sophiina volba, ale po rozchodu se z něj stane lítostivá fňukna v přechodu. Kdyby ti kluci raději drželi krok dál, pofňukali si doma nad její fotkou a před svou ex se tvářili jako hrdinové a hlavně nedolejzali, tak by se určitě pár z nich povedlo svou milou získat zpět. Každá chceme citlivého partnera, ale co je moc, je moc.

Pak jsou ti, co neví, co chtějí. Neustále si muži dělají srandu, že nevíme, co chceme. Ano, já nevím, co chci a sama jsem z toho někdy značně rozvrkočená (zejména pokud se jedná o výběr knih, jídla v restauraci nebo splnění mých romantických představ, které jsou už po pár letech soužití s muži beztak v troskách). Nejdříve si randíme s chlapem, co projeví zájem a on se na nás během pár rendez-vous vyprdne a začne si s nějakou blonďatou cuchtou (záleží na ženě, která je odmítnutá -  blonďatá cuchta, hnědovlasá coura, zrzavá běhna), která nám nesahá ani po kotníky. A nebo jsou tu ti, co pár let balamutí dívčí srdéčka tím, že nechtějí vztah, chtějí jen nezávazný sex a pak se jim do cesty přihrne nějaká výše jmenovaná mrcha a z odmítavého mládence se během pár dní stane šťastně (byť později nešťastně) zadaný chlap.

Muži jsou tedy stejní, jako ženy. Najdeme sebevědomé, bezcitné a využívající bezbranné ženy, které podlehnou jejich kouzlu (které ovšem celému okolí dotyčné ženy uniká), ale najdeme i ubrečené, zoufalé a trpící PMS...

Doufám, že mi, můj drahý živote, už nebudeš do cesty přivádět další typy mužů, protože víc jich nedokážu rozeznat a pochopit (i když už teď mě napadají další typy mužů   )