Smrt

Po dlouhé době se vracím na svůj blog a rovnou s dost možná podivným tématem. Smrt. Existuje několik pohledů, jak vnímat smrt. Můžeme se smrti bát, tím se blokovat a strachovat se všeho a všech, nejvíce se však bát zítřka a toho, co nás čeká. Můžeme ji brát jako součást života a užívat si každé chvíle, každého momentu. Můžeme se na ni těšit, protože věříme, že nás po smrti čeká ráj nebo nový, lepší život. A nebo si ji dokonce můžeme i plánovat, ale to je už téma k jiné diskuzi.

Já se přikláním k těm, co smrt berou jako součást života. Slovy doc. Vozába: „Smrt je zdravá, hlavně když to netrvá dlouho!“ Nemluvím o smrti blízkých, ta vždycky zabolí a mnohdy se s tím nesmíříme nikdy, ale mluvím o vlastní smrti. Prostě to přijde a já jsem ráda, že mi tohle téma nedělá problém. Když si to člověk uvědomí, tak si začne života víc užívat. Neříkám si: „Až budu v důchodu, tak...“ „Až budu mít peníze, tak...“ Žádné až. Teď a tady.

Před dvěma měsíci jsem potkala svou známou, nebyl čas ztrácet čas a řekly jsme si jen Ahoj – Ahoj. Před 14ti dny jsem se dozvěděla, že jí zjistili rakovinu ve vysokém stádiu. Minulý týden zemřela. Až příliš mladá. Teď je pozdě litovat toho, že jsem jí nezastavila a alespoň chvíli s ní nemluvila. Teď je pozdě litovat toho, co člověk neřekl tátovi, dědovi, babičce. Musím se naučit říkat to, co cítím a dělat to, co chci. Už teď. K tomu je dobré si uvědomit svoji smrtelnost. Omezenost našeho času. Užít si těch pár chvil, co tu na světě strávíme.

Ještě před nějakou dobou jsem se pozastavila nad tím, že se dělají kurzy na téma Pohřeb a smrt: jak se na ně připravit. Po změně myšlení mě to nepřekvapuje a chápu to. Dokonce by mě i zajímalo, co se na takovém kurzu probírá, ačkoli je spíše zaměřený na vážně nemocné lidi, kteří tak nějak tuší či vědí, že už to přijde.

Při jednom meditačním cvičení jsem zkoušela poválet myšlenku smrti ve svojí hlavě. Zajímavé myšlenky a pohledy na věc se mi rodily v té makovici. Na konci meditace jsem si měla říct svůj vlastní nekrolog. Jak by měl jednou vypadat. Neobsahoval věty typu – dosáhla toho a toho, pomohla té a té organizaci, pracovala jako ďas. Bylo to jen prosté – Žila a užívala si všeho, co se jí do cesty přimotalo. Zkuste si na chvíli o tom popřemýšlet a na závěr udělat svůj nekrolog. Navíc jsem zjistila, že v naší rodině jsme všichni smrtelní, u nás je to evidentně dědičné. Co u vás?

Pokud se vám moje myšlenky a názory nelíbí, nevnucuji vám je a nemusíte mě za to odsuzovat. Nicméně věřím, že pár z vás se trefím do noty. A jak jinak ukončit svoje myšlenky a blog než slovy klasika: „A přijde novej, mladej. Ale to bude sekáč, pánové. Ne jako já, ten se nezakecá!“