Kdo jsem a kým se chci stát.

 „Musím udělat úkol do školy,“ prohlásil můj synovec.

„A co?“

„Slohovku...“

„Jéééé, s tím ti pomůžu, to mě vždycky hrozně bavilo. Jaké máte téma?“

„Kdo jsem a kým se chci stát.“

„Ehm? Ve třinácti letech? To nevím ani já ve svém věku a pochybuji, že to budu někdy vůbec vědět.“

Co jsem vlastně ve třinácti chtěla dělat a kdo jsem byla? Byla jsem holka, co domů přišla zablácená až za ušima v nové teplákovce. Byla jsem holka, co si hrála na archeologa. Byla jsem holka, co chodila s tátou na ryby. Byla jsem holka, co si hrála na stromech, hrabala se v hlíně a hrála si na agenty FBI. A kým jsem chtěla být? Dana Scullyová, ne spíš Cindy Crawford, i když líbila se mi i Trinity. Prostě jsem doufala, že ze mě bude nějaká krásná a tajemná (pokud možno zbraň ovládající) žena (jediné, co se splnilo je to, že jsem žena...).

Dobře, tak teď reálně. Jediné, co bych tenkrát byla schopná o sobě říct by bylo – jsem holka, asi. Věděla jsem, že jsou rozdíly mezi panem X a slečnou Y a taky jsem věděla, že se líbají a že se po sobě válejí, ale o co tam šlo, to jsem úplně asi tenkrát nevěděla. Vlastně jelikož mám klášterní výchovu, tak to nevím dodnes a čekám až po svatbě, že...

Nicméně zpět k tématu - už kdysi jsem měla sny o tom, co budu dělat... Prvním snem bylo být zdravotní sestřičkou, protože jsem chtěla být jako moje starší sestra. Naštěstí jsem už tenkrát tušila, že jehly nebudou asi moje kamarádky a že je budu snášet jen v tetovacím salonu. Takže jsem ze sestřičky přešla k tomu archeologovi, to mi bylo nějakých 10 let. Pak přešla vlna oděvní návrhářky, z které mi doma zbyla hromada návrhů, kterými by se dal vytapetovat byt cca 5+kk. To bylo spojeno s touhou být malířkou nebo sochařkou. Následovalo zbláznění do rockové zpěvačky, ve které mě velmi podporoval můj táta. Chtěl ze mě mít druhou Janis Joplin, ale nevím, jestli by se mu líbilo, že teď by mi zbýval cca rok a půl života. Po tomto bláznivém nápadu už začalo jít do tuhého a měla jsem si pomalu vybírat střední školu.

První návštěva dne otevřených dveří byla na farmaceutickém laborantovi, protože jsem milovala chemii. Mé pravé já, to línější a od přírody cítící nechuť k učení, se zděsilo, že by se mělo učit na příjimačky. Kdepak, vrátím se k tomu svému kreslení a půjdu na aranžéra, kde berou každého blbce. Tam jsem se za tři roky nepodívala na učení, ale bohužel tomu kreslení se na škole taky moc nedalo. Trochu to zklamalo mé očekávání. Ale čekalo mě další rozhodování, kam dál... Jasné, dodělám si maturitu. Obor podnikatel. Zase trochu mimo původní plán. Ale studijní výsledky skvělé, takže co následovalo? Vysoká škola. Jenže lempl nechtěl chodit do školy každý den (dnes toho lituji, ale neříkejte to u nás doma, aby neřekli, že měli pravdu), takže jsem šla dálkově na obor manažerská ekonomika. Zde už musíte i vy cítit, že opravdu mám problém se sebeurčením. Nicméně jsem začala chodit do práce. Nejdříve jsem dělala v cestovce a následně jsem měla co dočinění s farmaceuty (takže jsem se oklikou k tomu farmaceutickému průmyslu nakonec vzdáleně dostala).

Teď sedím doma a plánuji si zase nový cíl. Táhne mě to k tomu už pár let, ale chvíli mi trvalo se rozhoupat. První krok byl nástup na kurz hebrejštiny, teď mě bude čekat kurz angličtiny, pak kurz průvodce Prahou, následně kurz průvodce židovským městem a pak konečně kariéra průvodce. K tomu bych za rok chtěla přidat studium hebraistiky a vydat knihu. Za těch cca 15 let je to docela hodně změn a hodně skoků. A to mi není ještě 30. Kdo ví, čím budu chtít být v 50ti.

Určitě jednou chci být dobrá ve své práci, až si tedy konečně uvědomím, čím chci být. Pak chci být skvělou manželkou a báječnou matkou mým budoucím (snad ne imaginárním) dětem. Ty, co mě znají, teď prosím, aby se přestali smát. Myslím to vážně 

Pořád nevím, kdo jsem a čím chci být. Stále si trvám na tom, že jsem holka. To jediné se nezměnilo a s mou mentalitou ani nezmění, tím jsem si jistá. Tak bych si ráda přečetla, co napsali ty třináctileté děti, protože sama s tím mám stále problém.

Mohu to všechno shrnout jen do slov kreslené postavičky Pepka námořníka: “Jsem to, co jsem!“ (ačkoli znalci RD ví, že to řekl Descartes  )