Nevymlouvej se...

Žrát či nežrat? To je oč tu běží.... 

"Tak dost, ty otylé, vyžrané prase!" To jsem si řekla na jaře a rozhodla se, že se sebou konečně něco udělám. Celý můj život se točil kolem hamburgerů, pizzy, lovečáku, kachničky se zelím a s knedlíčkem, čokolády, zmrzliny, hranolků, coca-coly, kakaa, whiskey a vůbec kolem všech mňamózních dobrot, které dělají dobře na duši, ale ne na těle. Často jsem měla záchvaty cvičení, které se ovšem během několika týdnů (i dnů) rozpadly. Loni jsem začala běhat, ale přes zimu jsem opět zalehla do brlohu a kynula a kynula. A navíc jsem začala nový vztah a jak už to bývá, byla jsem spokojená a proto dost často přežraná. Ve dvou se to prostě lépe táhne. Loni jsem si sice předzhubla na krásných 55 kg, takže jsem se potýkala s podváhou, ale během půl roku jsem si vypapala přibližně 10 - 11 kg. Mohla jsem stejnou cestou opět zhubnout do podváhy, ale ničit si opět zdraví stresem, nespavostí a vynecháváním jídla, k tomu jsem se už vracet nechtěla. Jistě, ani tak jsem s 65 kg nepůsobila jako otylé prase, měla jsem normální tvary, ale já nechci normální tvary. Chci moc pěkné tvary. A navíc, když jsem chtěla zase začít běhat, tak raději bez zátěže kolem pasu. V lednu jsem sice začala chodit do posilovny, ale ty svoje otylé nohy, panděro a držáky lásky v pase jsem prostě nedokázala sundat dolů. Není se čemu divit, když jsem z posilovny zamířila do fast foodu a přežrala se k prasknutí. Logicky, když je výdej, musí být příjem. Ale ono to tak prostě nikdy nefungovalo a fungovat nebude.

Měla jsem sestavený jídelníček od odborníků, abych se zbavila tuků a nachystala se na léto v plné polní. Vy, co mě znáte, se teď smějete a nevěříte vlastním očím. Ano, tak hluboko jsem klesla. Vlastně neklesla. Tady vám sdílím část svého *jídlodeníčku*. Jsem jako Rimmer - zavedla jsem si jídelní záznamník. Všechny pocity, jídla a měření jsem zvěčnila, abych si mohla nad sklenkou brandy přehrávat své okamžiky slávy. Znáte snad lepší způsob, jak trávit neděle?

4. 4.

Sbohem kachno, sbohem hranolky se zmrzlinou, sbohem čokoládo. Jídelníček přišel (i s recepty) a kupodivu nebyl kdovíjak děsivý. Nakoupila jsem potřebná jídla a rozhodným datem jsem si zvolila dnešní sobotu, abych měla klid si uvařit. A teď mi to došlo. V pondělí je Velikonoční pondělí! Žádná nádivka, žádný mazanec, žádný čokoládový zajíc, žádný alkohol. Hrůza!

Nejen, že se musím potýkat sama se svým chutěmi a usměrnit se, ale musím zvládnout, respektive ignorovat, všechny poznámky mého okolí. Někdo prostě nedokáže ubrat v jídelníčku a jen se mi vysmívá. Jejich problém, že nedokážou přijmout výzvu a změnit se. Já to zvládnu. Snad. Možná 

6. 4.

Šmakoun a cottage? Kdo tohle vymyslel? Cottage jsem s odporem vzala do huby a s gustem sobě vlastním jsem ho zas vyplivla. Ty hrudky jsou opravdu nechutné! A šmakoun? Taková divná paštika. Možná tomu ještě někdy dám šanci, ale v dohledných několika měsících, možná i letech, tu věc nechci vidět. Lezlo mi to i ušima.

9. 4.

Je to divné, ale přestávám mít hlad. Což o to, to je docela normální, ale já nemám ani chuť! Sedím v mekáči s přítelem a nemám chuť na burger (dokonce ani kdyby měli Swisse). Už mě neláká ani bílý sex. Vždycky kolem jedenácté večer jsem se vrhala na lednici a její obsah jsem brala útokem a žrala jak zjednaná. Ještě na konci března jsem vymetala lednici, kyselé okurky zajídala sušenkou a teď sotva sním druhou večeři, kterou mám předepsanou.

6. 5.

První kontrolní měření probíhalo v jakémsi očekávání, že se z monstra během měsíce stane krásná sexy bomba. Výsledky vypadají docela dobře mínus 3 kg a na určitých partiích pár cm dole. Ale stehna? Mínus 23 cm? Hmmm, že by se moje největší slabina a trauma stalo minulostí? Ne, jen jsem si při prvním měření asi špatně otočila metr a udělala jsem z mých stehen ještě větší maxi stehna! Jsem blbka, že si ještě přidávám! Občas mám možná tuk i v hlavě!

18. 5.

Den D! Narozeniny se musí řádně oslavit a tak jsem si svůj prázdninový den posunula až na dnes. Těšila jsem se na rohlík s máslem k snídani. Ale doma nebyl žádný rohlík, natož máslo. Tak jsem zblbla mámu, že už ani ona to nekupuje. Vlítla jsem rychle do meka a koupila jsem si snídaňové menu s toustem a slaninou. Těšila jsem se na tu chuť slaniny tak, že jsem při placení málem poslintala slečnu u pokladny. Ani nevím, jak to chutnalo, protože jsem neměla čas si to vychutnat. K svačině jsem si dala jahody, protože jsem neměla chuť hřešit. Jako překvapení jsem od svojí drahé polovičky dostala tu nejlepší a nejchutnější pizzu, co kdy spatřila světlo světa. Básnila jsem o té pizzerii už dlouho a teď přišel den, kdy jsem se tam mohla vrátit. Nemohla jsem tu pizzu ani sníst! Já, která jsem neměla problém sníst dvě velké pizzy najednou, jsem snědla sotva půlku. K večeři jsem si objednala květákovou polívku a hovězí plátek od maminky, ale moje břicho dávalo jasně najevo, že tudy cesta nevede. Po měsíci a půl střídmého stravování a nemastné stravy moje střeva zakrněla. Už se těším na zítřejší nudnou stravu, není mi pak tolik zle.

15. 6.

Za necelé tři měsíce jsem sundala 7 – 8 kg, což mi vzhledem k postavě přijde až až, ale ztratila jsem chuť ke cvičení, protože jsem v dubnu při běhání po lese špatně došlápla a udělala si vodu v koleni. Nemohla jsem běhat a v posilovně jsem cvičila jen ruce a to mně nebavilo. Takže jsem se na to jako vždy vyprdla. Od lidiček, co mi sestavili i jídelní plán jsem si tedy nechala sestavit cvičební plán. Po dvou trénincích je stav následující – ruce nezvednu výše než k uším; zjistila jsem, že existují prsní svaly; nohy mám jak po obrně; nemůžu zakašlat, protože mi pak vyhrknou slzy z bolesti. Nebolí mě snad jen nehty a řasy. Ale musím vydržet, abych zpevnila ten beztvarý kydanec na břichu a zadku.

Shrnutí I.

Po pár dnech, kdy jsem začala tělu dávat poctivě vše, co potřebuje, jsem přestala mít příšerné chutě na kdejakou prasárnu. Naučila jsem se vařit nové věci (třeba na tofu už se nedívám s nedůvěrou). Naučila jsem se snídat (když mě do toho nutil táta, tak jsem si myslela svoje, protože rodiče nikdy neví nic lépe než my! Ale i tentokrát jsem se přesvědčila, že měl pravdu.) Zhubla jsem na váhu, která mi připadá přijatelná - nakonec mínus 9 kg. V létě jsem dokonce vytáhla i plavky. Ano, styděla jsem se za svoji postavu, ale když jsem pak viděla slečny, jejichž jedno stehno bylo jako celá moje prdel, tak jsem si říkala, že se asi nemám za co stydět. Ale ta moje hlava si prostě nedá říct!

Nyní už se váha trochu zvětšila, protože přibírám svalovou hmotu. Moje tělo ještě nevypadá tak, jak bych si přála. Začíná totiž zase zima a já se opět potýkám s pocitem, že by se tělo mělo obalit tukem, abych v zimě neumrzla. Je to tedy stále boj, ale vyměnila jsem vanilkové rohlíčky a pracinky za zdravé cukroví s proteiny a věřím, že to nějak do jara zvládnu. Pravidelně cvičím a to je největší úspěch. Pro ty, co se vymlouvají, že to mají do fitka daleko – kupodivu jde cvičit i doma. Cvičím doma skoro každý den. Místo toho, abych tupě dřepěla u ordinace nebo jiného výtečného a mozek ničícího pořadu, prostě vytáhnu kalhoty s lampasem, jarmilky, čelenku a jdu. A když se mi fakt nechce cvičit? Pustím si hudbu a jen tak si třeba hodinku trsám (a nemyslím ploužák). Nebudu lhát, že občas nemám chuť na nějakou fakt mega čuňárnu. A nebudu lhát, že si ji někdy opravdu nedám. Ale snažím se držet víc zkrátka než před rokem, protože mi to hubnutí dalo práci. Když se podívám na své staré fotky a na ty nové, moje volba je jasná. Není to o drastických dietách, půstech nebo děsivém detoxu. Musí se u toho používat mozek a poslouchat tělo. A nevymlouvat se, že až příští týden, až po Vánocích, až bude čas, až… Až… Až!

Shrnutí II.

Nežerte!

Respektive žerte, ale správně!

Cvičte!

Myslete!

Nevymlouvejte se!

PS: díky svým nejbližším za podporu a odborníkům za pomoc s prvotním jídelníčkem, který mě nakopl!