Do dne D, hodiny H a minuty M zbývá nějakých 11 870 minut, tedy 197 hodin, neboli 8 dní (nejsem dobrý matematik, takže omluvte případné odchylky).
Rozmýšlím se, zda jet či nejet, protože mi nedávno umřel táta, jak někteří již víte. Je to těžké samo o sobě odjet a nechat tu svoje nejbližší, ale teď je to ještě těžší. Jak se to někdy dokáže v životě pěkne semlet, co? Nechci tu nechávat mamku samotnou. Sice se o ní brácha se sestrou postarají, ale každý z nich má svou rodinu a své starosti. Mně stačí jen přijet k mámě domů a vidět, jak tam bojuje s papíry, s pojišťovnou, s bankou, s operátorem, s internetem a s dalšími úřady. Vím, že normálně papírování zvládala, ale teď se jí to všechno vlivem situace nahromadilo. Nechci jí navíc přidělávat další psychickou ránu mým odletem. Další otázkou jsou peníze, které teď nemá k dispozici. Stát se na ní vysere, tak se o ní musíme postarat my. Slovo musíme není úplně ideální, uděláme to rádi, ale když nefunguje sociální politika státu a ženě, která poctivě platila daně (nemocná byla za celou dobu, co já si pamatuji, 14 dní a navíc si na to nevzala nemocenskou), zplodila 3 daňové poplatníky a nikdy nežádala o žádnou podporu, pomůže směšnou almužnou, tak to člověka rozčílí.
Kdo tohle nezažije, neví jak se cítím. Když jsem se ptala pár kamarádek, jak tohle vyřešit, žádná nevěděla, jak poradit, protože nejsou v mé kůži. Jedna mě pěkně podpořila, že ať se rozhodnu jakkoli, bude to dobré rozhodnutí. Druhá mi napsala, že mě za ucho dotáhne na letiště. Třetí mi řekla, že mám spoustu důvodů proč jet, ale dva veliké proč nejet.
Budu k vám upřímná a přiznám se, že tohle není jediný důvod, proč se mi nechce odjet, že skutečně mám dva důvody. Jo, jasně... Je v tom můj kluk. Většina z vás řekne, že on na mě počká. On sám to říká, že si takovou holku nenechá utéct. Ale představa, že přijde jaro, všechno se to bude párovat, všechno bude pučet. Zavrtí se před ním nějaká kozatá flundra s dokonalým zadkem a teplickým dresem (nedej bože s dresem Chelsea) na sobě a jsem v prdeli i s mladejma. Věřím, že bychom to zvládli, ale člověk nikdy neví. Někdo by mohl říct, že toho budu litovat a budu to pak vyčítat okolí, ale je to moje rozhodnutí a můžu to vyčítat pouze sobě. Navíc se k tomu můžu časem vrátit a odletět později.
Je to tedy teď otázka pár hodin, kdy se musím definitivně rozhodnout, ale já už stejně uvnitř vím, jak to dopadne. A ať bude moje rozhodnutí jakékoli, tak doufám, že mě moje rodina a přátelé podpoří, protože slovy klasika : "Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat."
2025 ©